Stopař

Pozdní večer, prázdné parkoviště u Tesca v Letňanech. Mladá žena nakládá nákup do auta, když ji osloví muž v uniformě s kufříkem – ujel mu poslední autobus, prý potřebuje odvoz. Nevěří mu a odmítne. Později, když ho zahlédne čekat na zastávce, ji přemůže lítost a zastaví. Muž si nasedne, kufřík položí dozadu. Po chvíli požádá, zda si může přesednout – prý se mu vpředu dělá špatně. Něco v ní ale zpanikaří a bez dalšího vysvětlení ujede. Doma zjistí, že kufřík zůstal v autě. Otevře ho... a najde jen pár rukavic a škrtící strunu.

Kde se pověst vzala?

Pověst o stopaři koluje v desítkách verzí a na našem území se vyskytuje minimálně od 80. let 20. století. Její současné popularitě nahrálo intenzivní elektronické šíření v podobě varovného e-mailu, který se na českém internetu masově objevil v září roku 2004. Vyprávění se velmi rychle adaptovalo a objevovalo se v různých prostředích, často s dodatkem „to se fakt stalo kamarádce mojí známé“.

Vývoj této pověsti je folkloristy poměrně dobře zmapován. Nejstarší doložená verze pochází z Velké Británie ze 70. let 20. století, kde ji badatel Sanderson zaznamenal během období, kdy zemi děsil tzv. Yorkshire Ripper. Upozornil také na možný prototyp z roku 1834 – novinovou zprávu o muži, který vzal do kočáru ženu, jež na něj následně vytáhla dvě nabité pistole. Podle Davida A. Yallopa jde o „totální mýtus, absolutní výmysl.“

Na rozdíl od pověsti o zavražděné spolubydlící není „Stopař“ mířen na konkrétní sociální skupinu. Není mířena na studenty, je vyprávěna ze zcela obyčejné situace – z běžné cesty autem, která má ale děsivý zvrat. I díky tomu si udržuje silný dopad.

V současnosti je rozšířená i polská varianta, která je blízká americkým. Vystupuje v ní vrah převlečený za ženu, který se ukryje na zadním sedadle, a v kufříku je kromě zbraně nalezena i uříznutá ženská ruka.

Zřetelně se zde spojuje s jinou známou městskou legendou – Killer in the Backseat - Vrah na zadním sedadle. Ta byla zaznamenána už v roce 1967 v americkém Utahu a vypráví o ženě, kterou sleduje jiné auto. Pronásledovatel ji nakonec zachrání, protože si všiml podezřelé postavy na zadním sedadle. Tento motiv se v různých obměnách vrací i v českých verzích.

Verze příběhu

Folkloristé znají minimálně 26 různých verzí této pověsti. Většina z nich si ale uchovává stabilní jádro – hlavní postavou je žena, která jede sama autem, a stopař, kterým je vždy muž. Ten ji většinou požádá, jestli si může přesednout na zadní sedadlo, přičemž v kufříku zanechá obvykle škrtící strunu. Celý příběh se odehrává v noci nebo v podvečer a vždy vyvolává strach z běžné situace, kterou by mohl kdokoliv zažít.

Pravděpodobně nejstarší zaznamenaná česká varianta hovoří o stopaři se střelnou zbraní, kterou zanechá v kufříku. V pozdějších verzích ji nahradila zbraň chladná – nejčastěji škrtící struna, ale objevila se i sekyra. Různí se také motivace k přesednutí – někdy si stopař stěžuje, že se mu vepředu dělá špatně, jindy důvod neuvádí. Lokalizace děje se velmi liší: příběh se měl údajně odehrát například u nákupního centra v pražských Letňanech, u Olympie v Brně, ale i v ulicích měst, na výpadovkách nebo silnicích u lesa. I tím se vyprávění řadí mezi migrující pověsti.

Brněnská folkloristka Jana Pospíšilová zachytila koncem 90. let variantu vyprávěnou dětem na Moravě. Děj se odehrával u rybníka Lenčák, ale jinak odpovídal známému schématu. Slovenská folkloristka Zuzana Panczová zaznamenala dvě české varianty v roce 2003 – v jedné dívka vzala stopaře, který ji pak nutil zastavit u lesa, ve druhé verzi si chtěl stopař jen přesednout dozadu. V obou případech jej žena opustila a našla v autě známý kufřík se strunou a rukavicemi.

× × ❮ ❯

„Stopař“ je druhým komiksem, který jsem ilustrovala, a oproti předchozímu („Rozsvěcet se nevyplácí“) byl výrazně lépe připravený. Tentokrát jsem si ještě před kreslením vytvořila podrobný storyboard, který mi pomohl jasně rozvrhnout jednotlivé framy a celý proces tím byl plynulejší a efektivnější.

Rozhodla jsem se pro černobílé zpracování – nejen kvůli zjednodušení práce, ale hlavně proto, že to atmosféře příběhu sedělo. Temná noc, žena oslepená lítostí vůči tajemnému muži, který mizí ve stínech... Vizuálně i symbolicky to pro mě vyznělo silněji právě černobíle. Po dokončení komiksu můžu říct, že volba černobílé palety byla správná – ladila s náladou a atmosférou příběhu.

V tomto komiksu jsem nejvíce využívala 3D model auta, který se opakovaně objevuje v různých úhlech. Ručně bych ho nedokázala pokaždé nakreslit stejně, takže mi model výrazně ušetřil čas i energii. Ilustrace jsem doplňovala šrafujícími štětci, které dodaly hloubku a texturu bez nutnosti složitého stínování.

Samozřejmě jsem využívala i reference – například při kreslení škrtící struny, kterou bych si z hlavy jen těžko přesně představila. Díky tomu jsem se mohla soustředit na vyprávění a udržet autentičnost scén.

Na rozdíl od prvního komiksu mi „Stopař“ zabral zhruba jen týden práce – přibližně 30 hodin. Oproti předešlým 70 hodinám to byl výrazný posun, a to především díky efektivnější přípravě, využívání nástrojů a jasnější představě o celkovém vyznění.